Leden 2011

Tvoje oči a moje plány

28. ledna 2011 v 16:28 pokusy o verše;-)
Na cár oškubanýho papíru
píšu pár hloupejch keců
už skoro ani nevěřím na víru
kdy se z toho pláště pouhého doufání konečně svleču...?

A tak v zajetí vlastní neschopnosti
marně čekám, že se něco stane
mám strach z nedbalé hlouposti
bojím se, že jen takhle všechno zůstane

ještě včera jsem si připadla tak statečně
a teď ,když ti hledím do očí
chovám se tak netečně
tvůj pohled mě vždy zaskočí

Kde jsou ty mý velkolepý plány
všechny se mi jak věž z kostek hroutí
zůstávaj jen na srdci rány
srdce prázdný jako košíček z proutí

srdce prázdný-bez tvojí lásky
ale tou mojí vrchovatý
chtěla bych tahat za provázky
loutek,co o ničem nerozhodují,
jen hrají divadlo košilatý

Však za mou neschopnost můžou jen ty tvý oči modrý jako moře
jazyk mi ztuhne, když se ponoří do těch mých
jsme tak odlišní a proto je má láska založená na pokoře
že mám až příliš plánů nesnadných.


život je boj a sebevrah je ulejvák!

25. ledna 2011 v 17:21 téma týdne
Myslím si, že většina lidí alespoň jedinkrát, třeba jen na kratičkou chvíli pomyslela na sebevraždu.jaký by to bylo...jak by to udělali...nebo je třeba jen napadlo, že by radši nebyli...

Taky jsem na sebevraždu párkrát pomyslela. Ale když si na to teď vzpomenu...tfujtajksl...nevím, jestli mám brečet nebo se smát...trápila jsem se kvůli takovejm prkotinám. Chovala jsem se jako trapka, jako rozmazlenej fracek. Zbytečně jsem ze sebe dělala chudinku. Vždyť se mi v podstatě nic nedělo. nějakou tu třeba i trošku vážnější hádku s rodiči si přeci zažije snad každej a kdyby se měli všicni kvůli tomu zabíjet, tak lidstvo vymře...

a nakonec...každej problém má řešení. sebevražda není východisko. slyšeli jste už někdy o člověku, který se chtěl zabít, ale nepovedlo se mu to, že by to zkoušel znova? myslím si, že ty lidi si pak uvědoměj, že to nebyl dobrej nápad. dojde jim, o co by přišli. začnou radši znovu žít. Když se chce, každej problém se dá nějak vyřešit. Ale to člověk nesmí sedět v koutku a fňukat. Někdy by možná stačilo jen svěřit se. Když se obrátíte na správnýho člověka, může pomoct. Vždycky je poblíž někdo, kdo pomůže. Ať už jsou to rodiče, kamarádi, učitelé, psychologové,...kdokoli.

Možná si teď někdo řekne, že já nemám právo takhle soudit, protože jsem nikdy nezažila nic strašnýho, co by mě vedlo k sebevraždě. A měl by pravdu, nezažila. Ale víte co si myslím? Že je nad náma nějaká vyšší moc. Něco jako osud.A že všechno se děje pro něco. Že nic se neděje jentak pro srandu králíkům, aby si snámi pan Osud pohrál jako kočka s myší. Víte co se říká...všechno zlý je pro něco dobrý.

Zastávám názor, že i když nám život pod nohy hází klacky, přijdou chvíle, kdy bude líp. Možná, že časem poznáme, proč se to či ono dělo. Nové zkušenosti, poučení...Třeba poznáme, že kdyby se nestalo to, co se stalo, nestalo by se ani něco jinýho. Krásnýho. Třeba jsi naštvaný, že tě nevzali na nějakou školu, tak jdeš na jinou, kde tě to moc nebere, ale poznáš tam báječnýho člověka, kterýho bys jinak nikdy nepotkal...

Je nám souzeno hrát tuhle hru jménem život a dohrát ji až do konce. vychutnat si všechny překvapení, co nám chystá a my nemáme právo, zkracovat si to tu a dobrovolně odcházet.

Vždycky je něco nebo někdo, pro koho má cenu žít.

Co se takhle zkusit místo sebevraždy s životem pořádně porvat...?

A nakonec přidávám písničku, jejíž text přímo vystihuje  to, co bych chtěla říct.
život je takovej a tak ho musíme brát...občas přináší těžký chvíle...jednou jseš nahoře, podruhý dole, to už tak prostě někdy bejvá...

Setkání v márnici

24. ledna 2011 v 19:59 pokusy o verše;-)
Taky vás nejpraštěnější nápady napadaj v posteli a nejlépe noci?

V jedné pražské márnici
potkal slon opici
každý šel z jiného rohu
uprostřed dupli si na nohu

vzájemně se sebe lekli
když na sebe pozdrav štěkli
s chirurgií si márnici spletli
problémy na nich jenom kvetly

slon byl pajdavý a krátký chobot měl
a ani opice nevěděla, že je v márnici
měla křivou sliznici
ale tu jí slon jen záviděl.

Nářek rudé růže

21. ledna 2011 v 15:36 pokusy o verše;-)
Rudá růže
světa znalá
však co zmůže
jedna rudá růže
i když zná hodně, jako jedna z mála

Když na její sametový květ
padaly velké hořké slzy
o světě slyšela hodně smutných vět
možná, že teď ji to i mrzí

vyslechla o krutém lidském světě
snad lepší je nevědět
však do zimy, než odkvete
víc by se chtěla dozvědět

její čistá duše
nemůže pochopit krutost lidí
růže pláče, ale svět se chová hluše
a ona se za lidi náhle stydí

o co jsou lidé lepší, o co jsou víc
rudá růže pláče, ale nezmůže nic.

Ledové království

18. ledna 2011 v 17:07 pokusy o verše;-)
Tak jsem zase vyhrabala něco staršího. Tohle mě napadlo, když napad první sníh. Ale co já to budu dlouho okecávat, přečtěte si sami:

Smích - nejlepší droga

15. ledna 2011 v 21:05 každodenní smog
Jsem jako zhulená. No dobře, už mě to trochu pouští, jelikož už jsem at home a přítomnost věčně nabručenýho člověka ve společný místnosti vám optimismu nepřidá, ale je mi pořád fajn. Fajn je slabý slovo. Nekouřila jsem , nefetovala ani nepila alkohol, ale když si vzpomenu na dnešní odpoledne, musím se smát fakt jak sjetá...

Smích je nejlepší droga. A ať mi nikdo netvrdí, že to nemá s drogama nic společnýho. Je to droga. Ale ta nejlepší. Bez humoru se žít nedá. Smíchovej absťák je propadákovej. Ale tahle perfektní droga nezanechává žádný zdravotní následky. Můžete se nadopovat kolik chcete a nikdo vám nemůže zakázat např. řídit auto. Nezkresluje vnímání (až na to, že všechno vidíte pozitivně), v podstatě neoblbuje mozek, neotupuje smysly. Droga absolutně nezávadná.

Když se mě v pátek Colorka ptala, jestli se nechci dnes stavit, moc se mi nechtělo. Anglinu, jak slibovala, se mi učit nechtělo a ani to extra nepotřebuju. Taky že jsme se jí moc nenaučily, ale ty kecy okolo...už dávno jsem potřebovala se takhle nachechtat.

Poslední dobou mi přišlo, že už snad ani nejsem tvor společenský. Ale když se najde správná společnost, tak jsem. Zjišťuju, že si dokážu užívat a být přirozená jen v přítomnosti lidí, kteří mi jsou dostatečně blízcí, vím, že mě pochopí, mám je ráda a oni snad mě. Poslední čas jsem asi trochu pochybovala, jestli mám Colorku ráda, ale teď vím, že jo. Miluju jí. strašně moc by mi chyběla. Ona  mi nikdy nic nevyčítá a chápe můj styl humoru.

Už vlastně ani nevim, čemu jsme se pořád tak tlemily:) , byla to vždycky nějaká kravina, ale strašně jsme si to společný odpoledne užily.

Chtěla bych se s vámi podělit o tu skvělou náladu, která mi zaručila, že jsem se celou skoro půlhodinovou cestu domů (schválně jsem si nechala ujet bus, protože jsem se potřebovala trochu uklidnit a nadejchat čerstvýho vzduchu a užít si toho krásnýho pocitu) smála, vesele poskakovala a popiskovala spolu s písničkou, co mi hrála do uší. Kdyby mě někdo viděl, asi by si myslel, že mi šiblo, ale mně to bylo šumák.

Přála bych vám, abyste měli alespoň polovičně tak skvělou náladu jak já. Klidně bych vám kousek půjčila, když byste mi ji pak vrátili, až bude potřeba...

(s)mějte se krááásně a skládejte bááásně!!! ;-)

Být s Tebou

14. ledna 2011 v 15:26 pokusy o verše;-)
Když ho naše stupidní třídní před časem nespravedlivě obvinila ze šikany...
přišel do třídy s červenýma očima a vztekle nakopnul zeď...
najednou byl úplně jinej...všechny ty jeho běžný fórky šly stranou. Žádnej velkej frajer, ale obyčejnej, nešťastnej kluk...a mě ho bylo tak strašně líto, ale nemohla jsem vůbec nic dělat...nijak mu pomoct...

musím dodat, že nakonec to dopadlo dobře...

Možná máte chuť mě nařknout, že se to ani nerýmuje...
Je to sic tak, ale je to má srdeční záležitost. Líbí se mi to, protože všechno, co v tom je, je ze mě, ze srdce...




Bezdůvodně blbej den

11. ledna 2011 v 20:35 každodenní smog
Taky máte takový dny, kdy jste prostě jednoduše řečeno ráno vylezli z postele blbou nohou? Já si myslím, že to určitě znáte. A přesně to se mi dnes stalo. Teda né že by se udála nějaká tragédie, ale dneškem jsem jentak znuděně proplouvala( a jestě stále proplouvám) a čekám, kdy konečně skončí.Vlastně takovej obyčejnej den...ale já nemám náladu na nic. A už vůbec ne na srandu. Každá maličkost mě štve. Mám celýho světa po krk.

Colorka měla vtipkovací náladu a já se tvářila pobaveně, ale byla to jen póza. Nechtěla jsem jí kazit radost ze života. Tyhle přetvářky nenávidím. Připadám si pak jak největší magor, protože se nechovám přirozeně. Ale zase nemám právo vylejvat si blbou náladu na ostatní. Jsem pokrytec.

Dostala jsem dnes hafo dobrejch známek. Ale ty známky mi nějak ani nedělaj radost. Vím, že spoustu lidí by dalo nevimco za to, aby se učili jako já. No dobře možná by se zas tolik nepředali, ale byli by šťastný. Asi si toho nedokážu vážit, ale já bych svoje známky klidně vyměnila za vzájemné sympatie s Ním. Nebo za to, aby se z Colorky postupem času nestávala taková dáma.

Neměla jsem dnes vůbec chuť se smát. Asi jednou jsem se s Ním střetla pohledem, ale já hned uhla. Taky řekl nějaký vtípek, ale já se nedokázala ani zasmát. stejnak už je na všechno nejspíš pozdě. Možná kdybych nebyla tak nemožně neschopná...

Po škole jsem s Colorkou čekala na Metalistku. Strašně dlouho. A pak, když přišla, řekla, že ještě kamsi jde. Když jsem řekla, že jdu domů, Colorka se na mě sotva podívala. Řekla čau a tim to haslo. Šla za Metalistkou jak pejsek na vodítku. Pořád tvrdí, že jsme obě její nejlepší kamarádky. Ale kdybych se pro ni třeba rozkrájela na nudličky, stejně se bude vždycky ošívat, když po ní budu něco chtít já. Ale kdyby to chtěla Mětalistka...No problem. Ona pro ni vždycky je a bude o něco víc.

Jsem nespravedlivá? Vidím problémy tam, kde nejsou? Jsem přehnaně žárlivá? Možná. Možná jsem přecitlivělá, ale mám z toho takovýto pocit. Ale já se nedokážu hádat. Nedokážu jí to říct do očí, protože vím, že bych pod pár jejíma na oko upřímnejma úsměvama zjihla a nakonec bych byla schopná se jí třeba i omlouvat.

Nikdy nedokážu odhadnout, jestli to myslí upřímně nebo ne. A když něco udělám, cejtim se pak špatně já.
Nenávidím tu svoji povahu.

Kolikrát já si říkala, že BBD vynechám...několikrát se mi to i podařilo.Ale dnes to nějak moc nešlo. Při psaní tohohle článku jsem se v duchu opět jednou prohrabala všema svejma nedostatkama. Ale je mi teď líp. pomohlo mi to. Je fajn si takhle občas trochu utřídit myšlenky.

P. S.
Omlouvám se za tenhle depresivní článek, ale muselo to ven.
Jestli jste dočetli až sem, máte vážně výdrž a moji úctu ;-)

Povídej

10. ledna 2011 v 14:58 pokusy o verše;-)
povídej mi, povídej
že máš mě hrozitánsky rád
povídej mi, povídej
že postavil bys pro mě hrad

povídej mi, povídej
ty vety krásně prolhaný
podívej se, podívej
do mých očí věčně ospalých

povídej mi, povídej
na co myslíš když jdeš večer spát
povídej mi, povídej
co tě nutí ráno brzy vstát

povídej mi, povídej
co vidíš, když se zakoukáš
povídej mi, povídej
proč u mě nikdy nechceš spát

povídej mi, povídej
proč mlčíš když jdeš večer k nám
povídej mi, povídej
tak odpověz mi, když se ptám

povídej mi, povídej
co vidíš ve svých představách
povídej mi, povídej
proč kýcháš, když se zvíří prach

já to vím, jo já to vím
že bojíš se mi to říct
však nebojím, já se nebojím
jít pravdě rovnou vstříc.

překvápko po smrti

9. ledna 2011 v 17:15 téma týdne
posmrt.

Když se řekne posmrtný život... snad ráj nebo peklo?

Vybaví se mi, jak jsme dostali jednou asi ve 2. třídě z nábožka úkol namalovat , jak si představujem ráj. Všichni malovali krásný zahrady plný rozkvetlejch kytek a ovocem obsypanejch stromů. jen jeden kluk nakreslil hřbitov. Zajímavý jak si pod tímhle pojmem každej představí něco jinýho.

A co si představím já? přiznám, že jsem nad tím nikdy extra nepřemýšlela.-(To,že jsem kreslila kýčovatej ráj se nepočítá ) Mohla bych to udělat dnes. Určitě máte taky takovou fantazii, že si pod různejma slovama a slovníma spojeníma představíte nějakou barvu. Posmrtný život-vybaví se mi jednoznačně černá nebo šedá.

Proč takový smutný barvy? Vždyť třeba nám bude po smrti dobře, třeba se fakt dostanem do tý kýčovatý zahrady plný kytek. Bude nám krásně, bez starostí, bez závisti, škodolibosti, každý den se budem jen smát.

jenže těmhle kýčovatejm představám já moc nevěřím. Každej dělá v životě chyby a po smrti se nám tyhle všechny chyby sečtou a my za ně budem pykat. Někdo víc, někdo míň.

A až si je odpikáme...možná fakt přijde ta kýčovatá zahrada, ale to až pak.

jedna knížka o těhlech věcech prý pojednává ( ne, já ji nečetla, mám to jen z vypravování ) . je to něco jako sbírka zážitků lidí, kteří uz jako umřeli, ale pak se zase vrátili, jestli mi rozumíte...

Já na posmrtnej život věřím. Něco po tomhle bejt přece musí. nebo je aspoň fajn myslet si, že něco bude. že se tady nepachtíme jentak pronic zanic.

Nevím, jak bude přesně vypadat ani žádný jiný podrobnosti, ale myslím si, že bude.

Anebo jsem možná naivka. Třeba umřem a šmytec...

Ale co se stím teď zabývat ne? Nechme se překvapit...

Proč?

9. ledna 2011 v 15:50 pokusy o verše;-)
Jako se asi nikdy nedozvím
proč blecha je tak maličká
proč k tobě asi moc neladím
proč končí každá písnička

S kým a kam chodí slunce spát
jestli bys mě moh mít aspoň trochu rád
se pořád musím ptát

Kolik je na nebi hvězd
a kolik v moři ryb
proč mi musíš hlavu plést
možná bys to moh vědět líp.

Stop lovestory

4. ledna 2011 v 16:36 pokusy o verše;-)
Tohle mě napadlo jentak jednou při luxování :) vymyslela jsem první verš a ten zbytek už jsem nějak sesmolila dodatečně. Není to nic hlubokomyslnýho a ani v tom neni moc ze mne. I když abych se přiznala, docela by to pasovalo na mne a jednoho kluka, ale o tom jindy... Zkrátka je to jen pár veršů, co se úplně náhodou rýmujou... ;-)

Neříkej mi že jsem zlá
láska není povinná
a jestli tě to zajímá
dnes není apríla

žádný pitomý lovestory
rozum já nedám si vzít
a právě tobě navzdory
nebudu dělat, co ty budeš chtít.

Holka odvedle

2. ledna 2011 v 15:23 pokusy o verše;-)
Hezká i ošklivá
přátelská i zlá
ďábel i stydlivá
smutná i veselá

neříkej že mě znáš
když mě v teplákách vidíváš
neříkej že mě znáš
když se na mě podíváš

jsem proměnlivá jako aprílové počasí
náladová a stále s něčím zápasí
jsem jako divoká vlna v moři
jako plamínek co mi v očích hoří

tak neříkej že mě znáš
když mě někdy ani nevnímáš.

Ohňostroj

1. ledna 2011 v 19:57 pohledem přes objektiv
Silvestra jsem strávila doma. S rodinou. Myslela jsem, že umřu nudou. Chtěla bych mít partu kámošů a s nima chodit pařit. Jenže nikoho takovýho nemam. Bohužel. Tak jsem seděla doma a jedla chlebíčky, místo vína pila džus (rodiče si myslej, že když mě budou nadosmrti držet na džusu že budu svatá jak panna Maria nebo co...) Nakonec jsem si ale vyškemrala skleničku vínka na půlnoční přípitek. Stálo to za to?

Zkoušeli jste někdy fotit rachejtle? My jsme koukali ven jak je ostatní zapalujou (no moc sousedů  se neúčastnilo, takže to bylo sem tam prásk a než člověk vůbec zved foťák, obloha byla zas temná) S fotkama moc spokojená nejsem. Ale asi dvě se celkem povedly :D

nula
11
33
44
55
66
77

99
1010
1111
1313

1616

88