Duben 2011

sluníčko, popojdi maličko...:)

20. dubna 2011 v 19:48 pohledem přes objektiv
Dneska je tak krásnej den. A včera byl taky a předvčera stejnětak. Každý odpoledne si nakráčím na balkon s knížkou. Mám balkon v druhém patře a když se na plastové židličce trochu sesunu, myslím, že mě za tmavým zábradlím není moc vidět. Jsem docela nenápadný pozorovatel a baví mě sledovat kolemjdoucí, poslouchat zamilovaný páry, drby sousedek, kluků, co míří z fotbalového tréninku atd. Jen by těch kolemjdoucích mohlo být víc. Všimla jsem si, že nejvíc okolo našeho domu chodí těch párů. A už mě to trošku začíná lízt na moje sluníčkem nově vzpružený nervy a pocuchávat ego.

To by člověk nevěřil, jaký odpadky jde v lese nalízt. Nevím, kdy přesně je den Země, myslím, že je to 22. (?) . Každopádně ve škole jsme matičku zemi "oslavili" dnes. mimo jiné jsme uklízeli les od odpadků a jeden vážně žasnul, co jsme mezi jehličím objevovali.

________________




Tak se nám blíží svátky a maminka pravila, že bych si měla uklidit. Tak jsem smejčila (dnes jsem si zahrála na poctivku, když je to jarní úklid...:)) a přineslo mi to jedno plus. Objevila jsem spoustu věcí, které jsem nemohla najít. Taky překrásné korálky, které jsem našla ve skříních u dědy (ne, děda nenosí korále, to babička se ráda parádila) a pak jsem je kamsi dala a nevěděla kam. Jsou takový krásný, že nevím, kam bych je mohla nosit. Ale co třeba taneční! Když už tam musím, můžu se trošku našmrncnout ne...

No nejsou překrásný?

Nevítaná společnost

20. dubna 2011 v 18:36 pokusy o verše;-)
Kamarádi hledají se lehce
ale přátelé těžko nalézají
i když se někdy bez chyb zdají
po čase se snadno zají.

a když se karta otočí,
tak bojujeme o to, čí
bude vítězství.
Když chceš aby bylo jenom tvý
to pak musí stranou přátelství.

Když chceš získat cizí úspěchy
musíš sousedům bořit střechy
a dělat různý neplechy
pak už ale nepomůžou útěchy.

Depky sice nechodí po horách
nýbrž po lidech
ale neměj strach
jenom žádnej spěch.

Ta blbka depka se ráda staví an kus řeči,
ale pak jde vždycky dál
dobrodružství téhle slečně sakra svědčí
čert aby ji vzal!

Plyšový medvídek

16. dubna 2011 v 19:13 čmárací bloček

Napadlo mě podívat se, jaké fotky mám ve foťáku a objevila jsem tam tohle. Kreslila jsem to někdy v únoru, když jsem byla nemocná a nevěděla jsem, co podniknout. Tohohle medvídka nosím na batohu jako přívěsek. Dostala jsem ho od T. pod stromeček.




Platonický lásky jedný krásky (chá)

11. dubna 2011 v 19:06 každodenní smog
S tou kráskou to neberte tak vážně. Nejsem krásná. Obzvlášť teď ne.

Za celý víkend jsem se viděla v zrcadle asi dvakrát a stejnak jsem toho moc neviděla, protože bylo malý a velmi špinavý. A když jsem na sebe mrkla doma, zjistila jsem, že jako překvapení na mé tváři na mě číhá obrovitánský beďar velikosti hory Říp.

Ale ono to je vlastně stejnak fuk. Když se Čmouk kouká mým směrem, tak mě už snad ani nevidí. No a co. Dnes mi to je nějak podezřele jedno.
Pořád mám před očima Ralfa ( je zajímavé vymýšlet maskovací přezdívku pro někoho, koho neznám jinak než pod jeho vlastní přezdívkou :D ).

Mám nepopsatelně divný pocity. Nevím, co si mám myslet. Přemejšlím, jestli jsem ho začla zkoumat až po tom metru a nebo už dřív.
V tom metru bylo okolo nás ještě tolik našich lidí a on řek, že příští stanici už vystupujem a řek to, jako by to chtěl říct jenom mě. Koukal se jenom na mě, mě do očí. A přitom moh zejrat na kohokoli jinýho.

Ale to mohla bejt klidně jen náhoda...

Jenže když jsme šli z Petřína, byl už večer a já, K. a Kost jsme šli vedle Éra a děsně jsme se smály.
Mimochodem jsem docela valila bulvy, jak se K. rozjela.
To se prostě nešlo se nesmát...ty kecy...blem, blem! :D

A on se otočil a tak strašně vážně se koukal mým směrem, ale nevim, jestli přímo na mě, ale možná jo, i když to taky mohla bejt jen pouhopouhá náhoda...
Ale trochu mi z toho běhal mráz po zádech.

A pak v neděli jsem měla párkrát pocit, že na mě tak zvláštně kouká...
Třeba jak jsem na Vyšehradě pila a on pak šel napřed a na moment si tam hrcnul na lavičku a zas tak koukal...

A když jsme jeli v neděli domů a šli po schodech z metra, nějak se najednou objevil vedel mě a čučel do mobajlu a něco si pro sebe brblal. A já se musela potichu smát, protože to znělo fakt docela vtipně.

A když vyhlašoval na nádraží výsledky z bojovky, zas se tak na mě kouknul a pak když řikal, že doufá, že se nám to líbilo, tak zas. A já jsme prostě musela uhnout pohledem, pač sem stála asi metr od něj, přímo před ním a to se prostě nedalo.
http://media.novinky.cz/239/142399-top_foto1-z46eu.jpg

Pěstí zeď asi neprorazím...

7. dubna 2011 v 21:48 každodenní smog
Přináším opět pár střípků z mého života. Chtěla jsem psát už včera, ale byla jsem surově vyhozena krkem rodiny (znáte to pořekadlo ne...otec je hlava rodiny a krk je žena, která s hlavou hýbe...nebo jak je to přesně...). Tak něco zkrátím, něco vynechám a smrsknu všechno do jednoho velenudného článku.

Když jsem včera přišla ze školy, napadlo mě, že jsem už celkem dlouho neviděla L. a přemýšlela jsem, že jí napíšu, aby mě doprovodila do ZUŠky.
Najednou mi zavrněla SMS. Myslela jsem, že bude od Kostlivce, že se kvartet ruší,ale ona to L. , že by mě prý chtěla vidět. Měla jsme strašnou radost. Hned jsem jí odepsala že se teda stavím a už jsem k ní přes půl města chvátala.

Ona je prostě úžasná. Není to žádna vystajlovaná namachrovaná frajerka, nýbrž obyčejná vtipná fajn holka a možná proto, že se nevyzná ve značkových hadříkách a nejnovějších trendech a mezi takovýma pumprdlíkama se chová celkem nevýrazně, moc oblíbená není, ale má hrstku svých přátel, kterým je věrná až za hrob a já se můžu bezostyšně chlubit, že k té hrstce taky patřím. Je tak přirozeně obyčejná a svá a zbožňuju její věčný a neúnavný optimismus.

Dnes bylo Čmoukovi ve škole blbě, tak šel domů-lajdák ;-) Doufám že zítra už mu bude lépe a dorazí, abych ho ještě před víkendem viděla. Jsem skromná že? Stačí mi pár pohledů a vzájemných úsměvů... Sem tam nějaký "náhodný" šťouchnutí;-)

Dnes jsem si trochu užila krve, nejdřív se mi spustila z nosu, pak jsem si řekla, že když neprorazím zeď hlavou, zkusím to kloubky, ale nebyl to nejlepší nápad. To jsem si ovšem uvědomila, až když jsem si ruku křečovitě tiskla ve snaze zmírnit bolest. Ale vztek se spolu s kombinací bolesti v ruce a mojí "odvztekovací " muziky ve sluchátkách zmírnil. Sice mi pak z kloubku ještě půl odpoledne odkapávaly krůpěje krve a musela jsem dávat bacha, abych se neušpinila, ale teď se cítím fajn.

Na hádky nejsem moc stavěná, ale když se občas nějaká naskytne, je celkem tichá, avšak pro mě povětšinou dost mrzutá a psychicky krutá záležitost. No ale s matkou se občas neudržím a musím se vyzuřit alespoň v soukromí...Řezat se ale nebudu, zhyzděné tělo mi za to enstojí a nejsem žádný praštěný emo, ale nějak se vzteku zbavit musím...
Občas mi ta fúrie dost leze na nervy (rozuměj skoro pořád...)

Teď mě tak napadá...Jaké máte vztahy s rodiči VY?
A jak se vypořádáváte s hádkama, rozporama v rodině a hlavně se VZTEKEM?

Praha

3. dubna 2011 v 14:39 každodenní smog



"Praha, je sice krásná, ale New York je New York."

To ze mě zas vylezlo moudro/nesmysl (nehodící se škrtněte) že? Ale klid, to jsem jen nevěděla, jak začít, tak jsem napsala první, co mi přišlo na mysl. Výstižnější by snad bylo: Praha je sic krásná, leč ta naše díra k nezaplacení.

Ano, muzikál Baron Prášil byl úžasný. Praha na jeden den byla úžasná.
Avšak bydlet bych tam nechtěla.

Drazí pražáci, buďme upřímní. My tu máme lesy, pole, říčky a jezírka, ptačí zpěv, užvaněný prodavačky atd.
A vy? Maximálně nějakej parčík, kam choděj srát jorkšíři.
Bez urážky.
A taky značkový obchůdky s astronomickýma cenama, kde prachobyčejnej kapesníček stojí 670 Kč.
A taky je tam na můj vkus moc horko.

Ale závidím vám metro. To jeden na začátku Prahy vleze někam do pekel a za chvíli vyleze na druhým konci města...
A taky se mi líbili ti všichni cizinci. Ale kdybych je měla potkávat každej den, asi by mi lezli na nervy.
A na Karlův most můžete být pyšní. Já bych se tam mohla potulovat snad celej den. ;-)

Včerejší výlet do matičky Prahy byl fajn, ale já si radši pověsím na věšák svou o číslo větší bundu, do kouta kopnu okopaný skejtky made in China, hodím si nohy nahoru, zakousnu se do na zahrádce vypěstovaný mrkve a zaposlouchám se do ptačího koncertu a drbání sousedek.

A ještě...Aby si to někdo nevysvětlil špatně. tohle neměl být antipražákovskej článek, nýbrž můj názor na pražský život. Nechci tímto nikoho urazit, jen píšu, co mě napadá.

A abych to teda shrnula, tak Praha jako město pro turisty-paráda, ale pokud tam nepůjdu na školu, cpát do paneláku se nebudu.

Možná, že časem přidám nějakou fotku, teď se musíte spokojit s videem z Barona Prášila. Samozřejmě jen z youtubka.


Error

1. dubna 2011 v 22:18 každodenní smog
Proč mám poslední dobou pocit, že je všechno špatně? Že já jsem tak strašně trapně trapná a blbá a neschopná a ubohá a vůbec...

Vlasy mi místo šamponu jsou cejtit kouřem a venkem.

Proč už mi to přijde pitomý i na těch zkouškách? A pan Tvaroh nepřišel. Určitě přijde příště, když tam nebudu. Zákony schválnosti - "Miluju" je. Jsem naivní. Stašně moc. jsem velký snílek s malými činy. jsem tak stydlivá, že to až asi někdy vypadá, že jsem namyšlená a trapná. A třeba fakt jsem.

Možná, že je ženatej.

Přemejšlim, co všechno sem můžu napsat.

Všechno jde od desíti k pěti. No, spíš rovnou k nule. Všechno mi to sakra připomíná starší verzi já (vlastně mladší, ale starý časy, chápete?ne?) . Ale třeba jsem furt stejná, holka, nenamlouvej si, že ses změnila. To ses jen snažila tvářit optimisticky.

Všechno je strašně divný, mám pocit, že všechno dělám špatně a nevím co s tím...

Příliš pozdě

1. dubna 2011 v 15:53 pokusy o verše;-)
Věnováno mojí kamarádce L.,( i když jí to asi stejně nedám nikdy přečíst).
kvůli jedný blonďatý pitomý slepici šla na jinou školu. Zezačátku mi to nepřišlo, bylo to jako kdyby byla jen dlouho nemocná, ale teď už na mě leze stejskání. Sice se občas scházíme, ale není to už ono. Chyběj mi ty její praštěný vtípky v upršených dnech a ty naše trapasy. A prostě mi chybí celá L.
Spolužáci ji sic neměli moc rádi, ale pro mě je nenahraditelná...

Městem jdu úplně sama
tolik lidí jde proti mě
a všichni hledí do země
Bez tebe jsou šedá všechna rána.

Ty lidi-na pohled je každý jiný
ale přesto všichni stejný
na úsměv příliš líný
proti tobě strašně obyčejný.

každý den mi stále něco schází
marně hledám tvůj úsměv na jiné tváři
jen samota mě domů doprovází
lidé však nemají být samotáři

Není to tak dávno, cos tu ještě byla,
ale pro mě je to jako věčnost
a já si toho tenkrát ani nevážila
brala jsem tě jako samozřejmost

Dny s tebou se v mých vzpomínkách
smrskly do jedný krásný, ale strašně krátký chvíle.
Od té doby hledám tobě podobnýho blázínka,
protože když jsi zmizela, spadly mi z očí růžový brýle.

Prý je příliš pozdě vážit si, co bylo
chtěla bych ti toho tolik říct, ale slova mi na to nestačí
Chtěla bych změnit minulost, aby bylo všechno jinačí
teď mám už jen vzpomínky a ještě moc málo mi jich zbylo.